Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na úvod musím bez mučení kápnout božskou. Je to možná zvláštní, ale EPICA a jejich tvorba mě doposud míjeli. Sice jsem slyšel předchozí album „Design Your Universe“, ale nezanechalo ve mně žádný hmatatelnější vjem. Teď, zpětně po poslechu letošní novinky, se tomu nepřestávám divit, protože tato dvě alba se od sebe až zase tolik neliší. Ale to druhé na mě bezpochyby zapůsobilo.
A co mě na „Requiem For The Indifferent“ zaujalo? No, lhal bych, kdybych nezačal hlavní devizou EPICY, zpěvačkou a sluníčkem v jedné osobě, Simone Simons, o jejímž vizuálním kouzlu se lze přesvědčit z klipů či fotografické dokumentace na internetu. Zpěvačku a frontwoman ovšem tvoří především její hlas, schopnost pracovat s ním a také s posluchači/diváky. O pěveckém umu vás Simone přesvědčí kupříkladu v pomalé písni „Delirium“, která na úvodních 40 vteřin připomene široké ruské stepi a širokou ruskou duši (tímto nechci nijak dávat do souvislosti název písně s ruskou náturou!). Simonin hlas vás vede a hladí. Zkrátka a dobře, chytí vás za srdce.
Podobný dojem lze zprvu nabýt u „Deep Water Horizon“, kde Simone opět svým zpěvem šáhne posluchači po osrdí, avšak v druhé půlce se song „zvrhne“ a o slovo (tedy spíše řev a mikrofon) se přihlásí šéf kapely a hlavní skladatel Mark Jansen, jehož zpěv je klasickou variací na model „kráska a zvíře“. Ačkoli většinu zpěvu obstarává Simone, Mark také umí pěvecky zařádit („Stay The Course“).
Album kromě zpěvu a muzikantských výkonů, které jsou v daném případě s producentským přispěním workoholika Saschy Paetha v pořádku, obecně dělá zejména skladatelská potence a schopnost zaujmout posluchače. V tomto ohledu má „Requiem For The Indifferent“ výchozí situaci poněkud ztíženou, protože představuje více než 70-ti minutový monolit, do něhož se zprvu posluchačsky proniká nesnadno. Vsadím se, že na první poslech by mi deset lidí vypíchlo desatero různých momentů, jimiž je album dostalo.
Chce to tedy pár (raději ale více) poslechů, než se onen, na první pohled celistvý, monolit pomalu začne drolit. Neříkám, že se uvnitř něj nenajde i prázdná dutina (spíše než jednotlivé songy se jedná o hudební pasáže), ale tvrdý a kvalitní granit převažuje. Nejlepším a současně největším šutrem (zůstanu-li u geologické hantýrky) je závěrečný desetiminutový opus „Serenade Of Self-Destruction“, v němž dává EPICA ohledně symfonického a vokálního provedení takovým THERION pořádně na prdel (a to jsem ještě neslyšel poslední „francouzský výtvor“ projektu páně Johanssona).
Osobně si myslím, že EPICA minimálně na předchozím albu opustila žánr čistě goticko-metalové škatulky a zamířila zcela na špici současné symfonické metalové scény. Dříve jsem tyto Nizozemce házel do jednoho pytle s dnes již neexistujícími krajany AFTER FOREVER, ovšem tuto situaci mám nyní ulehčenou, neboť AFTER FOREVER již nefungují a současná EPICA má svůj vlastní hudební ksicht (tento výraz se rozhodně netýká vzhledu zpěvačky).
Je slyšet, že kapela skladatelsky vyspěla, a hraje, co a jak chce. Samozřejmě je za ní znát cinkot zlaťáků vydavatele, který jistě nešetřil na vydáních ve studiu v očekávání návratnosti vynaložených prostředků. EPICA sice nevyužívá žádných nových postupů, ale zcela jistě ji v daném ranku odlišíte od čím dále více popovějších WITHIN TEMPTATION či burtonovsky pitoreskních NIGHTWISH.
1. Karma
2. Monopoly On Truth
3. Storm The Sorrow
4. Delirium
5. Internal Warfare
6. Requiem For The Indifferent
7. Anima
8. Guilty Demeanor
9. Deep Water Horizon
10. Stay The Course
11. Deter The Tyrant
12. Avalanche
13. Serenade Of Self-Destruction
Predosle album som hodnotil celkom vysoko,co bolo najma v dosledku vyrazneho kvalitativneho posunu oproti predoslej tvorbe,hoci dnes uz by som mu az take vysoke hodnotenie nedal. Stojim si vsak za tym ,ze Epica patri skor k tym lepsim kapelam v danom zanri a urcite je lepsia ako Therion a Rhapsody. Pokial ide o Requiem for the indifferent, tak po produkcnej stranke to je album naozaj paradne prepracovane, avsak nie som si isty, ci aj po skladatelskej. Niekomu bude urcite sympaticka snaha nezniet uplne mainstreamovo, tak ako je tu u NW and WT, ale ja mam praveze pocit, ze tato snaha o akusi umeleckost prejavu je prilis hrana rovnako ako snaha o tvrdsie vyznenie. Kapela je jednoznacne najsilnejsia skor v tych hitovejsich momentoch (Storm the sorrow). Dalsim negativom je i nulovy posun oproti minulemu albumu. Epica vlastne neprinasa absolutne nic nove co uz by sme od nej nepoculi. Myslim, ze kapela teraz tak trochu premrhala svoj potencial.
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.
Noisyho tip trefuje v mém případě přímo střed terče. Tendlecten stoner rock já hodně můžu. Ty kytarové riffy rozkročeny mezi blues a vyhulenou psychedelii mi vysloveně dělají dobře a ta nenucená uvolněná atmosféra devadesátek vše korunuje ve skvělý celek.